Monika Vlčková, bývalá moderní gymnastka s řadou úspěchů, se po ukončení své kariéry rozhodla promluvit o temných stránkách sportu, které ji provázely téměř celou její profesionální dráhu. Její příběh je svědectvím o tlaku, psychickém a fyzickém týrání a nesmyslných požadavcích, které panovaly v prostředí moderní gymnastiky, a o tom, jak se s tímto traumatem vyrovnávala.
Začátky v tělocvičně: Kouzlo elegance a nadšení
Monika si na své první kroky v tělocvičně v šesti letech pamatuje s úsměvem. Vzpomíná na krásné kostýmy, neuvěřitelné cviky se švihadlem, míčem, kužely, obručí a stuhou, které v ní evokovaly kouzlo, eleganci, estetiku a ženskost. Vše vnímala jako úžasnou směs, do které byla naprosto ponořená a plná nadšení.
Ztráta radosti a nástup tlaku
„Už přesně nevím, kdy se z téhle pozitivní bytosti stalo utrápené stvoření, které s nejistotou očekává každý nový den,“ popisuje Monika zlomový okamžik. Již při přijetí do klubu byly její matce sděleny požadavky na zhubnutí. V moderní gymnastice má trenér, často žena, postavení „Boha“. Monika si byla zvyklá poděkovat za vše, včetně nadávek a urážek, a přijímala to jako součást drilu. „Nikdo se netvářil, že se děje něco divného, každý přijal, že to tak asi má být.“
Tréninkový systém v moderní gymnastice podle Moniky nedává prostor pro dospívání a prosazování vlastního názoru. „V tomto prostředí vám nedá šanci dospět, proto neumíte prosadit svůj názor, natož říct ‚ne‘.“ Jedinou výjimkou v jejích vzpomínkách je paní Mikulicová, kterou popisuje jako „druhou babičku a dámu na úrovni“. Většinu kariéry ji měla na starost reprezentační trenérka, která sice nebyla v jádru zlá, ale „se postupně ztratila ve zvráceném systému“ kvůli osobním zklamáním a podrazům.
Tělesná hmotnost jako posedlost
Požadavky na tělesnou hmotnost byly extrémní. Mezi dopoledním a odpoledním tréninkem, a dokonce i po něm, bylo povoleno přibrat maximálně tři sta gramů. Monika popisuje, jak stačilo se napít a člověk byl přes limit. Dvanáct dívek v reprezentační skupině si prošlo krizemi, nárazově hladovělo a přejídalo se. Několik případů skončilo s anorexií a bulimií. Monika sama si několikrát sáhla po jídle do krku, ale zvracení jí nešlo. Dívky byly posedlé a řešily nesmysly, ujišťovaly se navzájem, že nejsou tlusté, a našly si univerzální měřítko: pokud si oběma rukama objaly stehno, bylo to v pořádku.
Tělesná hmotnost se řešila od rána do večera a byla dokonce jedním z faktorů pro udělování finančních příspěvků klubem. Monika, která je „milovnicí jídla“ a jejíž matka dbala na to, aby se nestala anorektičkou, nesplňovala ideál. Při výšce 177 cm měla mít podle tradičního vzorce (výška minus 124) váhu 53 kg, což zvládla jen v šestnácti letech. Poté skokově přibrala deset kilo. Trenérky se do ní „pouštěly natvrdo“, kritika přešla do osobní roviny s urážkami, že už není „pěkná ani jako normální holka“.
Monika je přesvědčená, že právě tento přístup později vedl k jejím častým únavovým zlomeninám. „Kdo nejí, nemá energii, tělo nepracuje, jak má, dřív nebo později ho to dožene.“
Přetížení, zranění a absence koncepce
Volno bylo omezeno pouze na Vánoce, Silvestra a jeden týden v létě. Kvůli dvoufázovým tréninkům měla Monika od základní školy individuální studijní plán a na gymnáziu si musela rozložit dva ročníky studia. Trenérky se nezajímaly o výživu, občas se ptaly, co gymnastky snědly, a ty se před nimi bály jíst. Cestou na závody si schovávaly zásoby do oblečení, aby nic nešustilo a neprozradilo jejich tajné jídlo.
Systematická příprava scházela, což odrazovalo i talentované gymnastky. S láskou vzpomíná na paní Mikulicovou, ale její reprezentační trenérka, ačkoliv ji měla ráda, se ztratila ve zvráceném systému.
Metoda biče, nikoli cukru
Monika popisuje přístup trenérů jako „metodu biče, bez cukru“. Urážky a ponižování byly standardem. Když ji něco bolelo, slyšela, že simuluje. I se zraněními pokračovala v tréninku a závodila. S vyhozeným kolenem odjela na mistrovství světa, zánět v zápěstí utlumila injekcí a překonáváním bolesti, kvůli čemuž se dodnes nemůže o ruku dlouho opírat. Zablokovaná záda, která se ukázala jako celkové přetížení, řešila šesti silnými ibalginy denně.
Vrchol všeho nastal po soustředění v Rusku. Aby zhubla, dostala na tři dny pouze litr kefíru. Vrátila se s únavovou zlomeninou a nemohla se postavit na nohu. Dostala speciální plastovou sádru a doktor jí dovolil jen manipulaci. Trenérka však nevěřila jejím problémům a vyprávěla historky o ruských a běloruských gymnastkách cvičících hned po operaci. Dlaha se rozedřela a vata začala vrůstat do nohy, což hrozilo otravou krve. Matka nakonec Moniku odvezla domů a ukončila její aktivní kariéru.
Boj o olympiádu a křivda
Po návratu a uzdravení se Monika snažila vybojovat si účast na olympiádě v Riu 2016. Přestože vybojovala pro Českou republiku poslední účastnické místo v kvalifikaci, čelila nepochopení a nařčením z nedostatečné morálky a špatného přístupu. Její problémy, forma a výkony byly vnímány jako důsledek slabé morálky. Byla pod tlakem, musela zvládat státnice a psát bakalářskou práci, ale její žádosti o úpravu programu přípravy nebyly vyslyšeny.
Šířily se o ní pomluvy, že kašle na trénink a chodí po nocích pít. Před poslední kvalifikací se snažila zhubnout na 59 kg podle rady trenérky, což ji téměř dovedlo ke kolapsu. V den odletu jí nasadili antibiotika, o kterých nemohla mluvit. Její vystoupení bylo plné chyb a nesoustředěnosti. Téměř vždy brečela při vzpomínce, jak proti ní v klíčové fázi přípravy štvali kamarádku z reprezentace Aničku Šebkovou.
Po kvalifikaci se rozhodla doléčit tělo. Anička ji mezitím porazila na dvou závodech, včetně Grand Prix v Brně. Vedení svazu začalo uvažovat o tom, že by Anička mohla jet do Ria místo Moniky, a vytvořilo nominační systém, kde Aničce zpětně přiznali body za akce, kde byla lepší, zatímco Monice za úspěšnou kvalifikaci nic. Na kontrolních závodech dostávala Anička vyšší body, Monice naopak hodně nízké.
Monika prosila trenérku i vedení svazu, aby se s tím šlo na veřejnost, protože situace byla nefér a vytvářela toxické prostředí. S Aničkou se nemohla normálně bavit, jen jí odsekávala. Když se Anička zeptala, zda je naštvaná za to, že ji porazila, Monika se zhroutila a vše jí vysvětlila. Společně plakanly a domluvily se, že to nevzdají, aby ty, kdo jim podrážejí nohy, neudělaly radost. Monika nechápe, proč se situace tak vyhrotila, a vidí to jako důkaz „úplné absence jakékoli koncepce“.
Osobní ztráta a hledání cesty
Otec Moniky zemřel na rakovinu, když jí bylo deset let. Cítí, že to těžce nesl její starší bratr, který byl najednou jediným mužem v rodině a nedostával tolik pozornosti jako ona, která měla sportovní úspěchy. O to větší bylo její rozčarování, když se ukázalo, že její kariéra je „jeden velký stres“.
Přátelé, včetně jejího přítele a později manžela, nechápali její situaci a opakovali jí, ať si to nenechá líbit. Po neúspěšném pokusu o olympiádu věděla, že další čtyři roky fyzicky ani psychicky nezvládne. Chtěla zůstat v klubu a být užitečná, cítila povinnost vrátit trenérce roky péče. Trenérka ji však brala jako konkurenci, což umocňovaly reakce okolí. Moničin „uvolněnější přístup“ byl vnímán proti ní.
Po necelém roce v roli trenérky raději odešla, aby nezažívala ještě větší stres než jako závodnice. Zpočátku byla nadšená, když se její svěřenky usmívaly, ale postupně začala přenášet svou špatnou náladu. Místo trpělivého vysvětlování začala bezdůvodně zvyšovat hlas a brát dětem radost. Uvědomila si, že přesně takto je nastavený celý systém, a poslední dva měsíce se jí klepaly ruce pokaždé, když šla na halu.
Psali o ní, jak zklamala svým přístupem k pozici české jedničky a že jako reprezentantka nikdy neobstála. Někteří vše popisovali detailně, což naznačovalo, že tyto informace šířil její „nejbližší tým“. Monika chtěla totálně překopat celý svůj život, stejně jako drtivá většina dívek, které poznala.
Nová naděje a předávání zkušeností
Velkou oporou se jí stal její manžel Martin, „nejvíc pozitivní a usměvavý člověk“. Seznámili se, když jí přes svou firmu zařídil balíček sportovní výživy na celou sezónu, ačkoli firma sportovce nesponzorovala. S jeho podporou se po neúspěšném pokusu o olympiádu vrhla na školu a za tři týdny napsala diplomovou práci, aby stihla státnice na magisterský titul.
Rozhodla se vrátit ke své ideální představě a začala s několika dalšími dívkami z reprezentace pořádat pravidelná víkendová soustředění pro všechny kluby v republice. „Takhle teď předávám zkušenosti, navíc je to postavené na pozitivní a hravé atmosféře. Vše ukazujeme a vysvětlujeme tak, abychom děti chápaly. Nikomu neříkáme, že je hloupý, tlustý nebo nešikovný, v této atmosféře pak klidně můžu zvýšit hlas, aniž by měl kdokoliv pocit, že ho ponižuju.“ Účast je velká a ohlasy rodičů i dětí skvělé.
Monika si uvědomuje, že „úsměv“ na tváři moderní gymnastky byl často jen maskou skrývající vnitřní zničení. Aby se od toho i dnes odpoutala, musí si představovat sebe samu jako tu malou nadšenou holku bez šrámů na duši. „Zacházení, jaké jsem zažila, není normální ani přijatelné.“ I když to překonala, je znát, že ji to poznamenalo, a stále má dny, kdy je bezdůvodně na krajíčku.